Dear diary 1

"Je ti 16, měla bys víc chodit ven. Užívej si trochu. Bav se!" A víte co? Tak já teda jdu, bud tancovat v klubu s kamarády, budu poznávat nové lidi, budu normální - když teď tedy podle vás nejsem. Dejte mi chvilku.

Poslední úpravy. Měla bych si dát rtěnku? Někde jsem četla, že ženy s výraznými rty vypadají více sebevědomě a jinde zase, že sebevědomě působící dívky jsou ve společnosti oblíbenější. Takže ano, dám si ji a pořádnou vrstvu. Co s vlasy, nemám si je natočit? Ne, zaprvé s loknami vypadám ještě mladší, než doopravdy jsem, a zadruhé už stejně nemám čas. Bože, vždyť jsem se ještě nepřevlékla! No super, teď si to dílo, které jsem si na ten obličej celou půlhodinu patlala, ještě při převlékání rozmažu. Tak hlavně, že už přemýšlíš nad loknami, nádhero!                                                                               Povedlo se. Sice jsem si málem roztrhala triko, když jsem ho ve snaze neudělat ze svého obličeje jednu velkou šmouhu roztahovala do gigantických rozměrů, ale naštěstí to dopadlo dobře – triko je v pořádku a make-up taky. Teď přichází na řadu oblečení. Kolik je hodin? Počítám, že mám ještě pár minut. Tak kam jsem si jen ty šaty položila? Tady jsou, visí na věšáku před skříní. Je to přesně ten typ „buď- a-nebo“ šatů. Buď v nich budu vypadat dokonale, nebo příšerně. Nic mezi tím.                   Zatímco se soukám do těch upnutých krasavic, začínám litovat nedělních obědů od mamky, středečních schůzek v kavárně s kamarádkami, následovanými ochutnávkou dortíků, a v neposlední řadě včerejšího nájezdu na čokoládu. Je po všem, šaty mám na sobě a už zbývá jen jediný, poslední a zároveň nejdůležitější bod. Zkontrolovat výsledek celovečerního snažení.                                                        Pomalu se otáčím k zrcadlu, s očima radši zavřenýma. Stojím k zrcadlu čelem, víčka stále stlačeny k sobě. Ale no tak, nepřijde ti hloupé tady stát jako solný sloup? Řasy konečně povolují a mně se tak konečně naskytne šance podívat se na svůj odraz.                                                                                 Při pohledu na sebe zjišťuji, že to vlastně dohromady nevypadá až tak špatně. Make-up i vlasy obstojně drží a když mé oči sklouznou k černým mini šatičkám, jsem opravdu vděčná za kamaráda, který mě minimálně třikrát týdně drtí na strojích v posilovně. Jsem ready, asi můžu jít.