Běžecnaty - Jak to všechno začalo?

Zavazuju si tkaničky. Poslední protažení. Hlava, trup, stehna, jo a lýtka, na ty nesmím zapomenout. Probíhají konečné kontroly. Tak už to neoddaluj! Vybíhám. Valící se koule. Tak se cítím. Těžko říct, jestli za to mohou ty 4 vrstvy oblečení nebo fakt, že vlastně pořádně vybíhám poprvé. Asi oboje.

Písničku zrovna hrající ve sluchátkách přepínám na další. A znova. Mé naděje na to, že mi snad díky některé skladbě uteče běh rychleji, mizí, když dojedu na konec playlistu.

V boku mě píchá jako při žlučníkovém záchvatu a o neschopnosti se po prvních pár metrech nadechnout mluvit asi ani nemusím. Zkouším techniku: nádech 4 kroky, výdech 4 kroky. Náhle zjišťuju pravdivost rčení "nevěř všemu, co se píše" a zároveň dost vážně zvažuju nemilý komentář ke článku, kde jsem si tuhle profi radu přečetla. Jestli se teda nějakým způsobem vůbec dostanu domů. Nohy mám totiž ztuhlé jako nikdy. Ohnout kolena se zdá stejně náročné jako ohýbat železnou tyč. Po tom, co se mi podaří je rozhýbat, začínají nohy naopak pěkně těžknout. Zdají se těžké jako... no zase jako ty tyče.

Připadá mi, jako bych běžela už celou věčnost. Musím být "na trati" už tak hodinu. Výraz, který se mi objevil na tváři, když jsem si dobu trvání raději zkontrolovala v aplikaci Runkeeper, bych vám přála vidět. 17 minut. Pouhá čtvrt hodinka. A vzdálenost? 1,5 km. Chce se mi brečet. Takhle jsem si teda tu všemi opěvovanou aktivitu nepředstavovala.

Ne. Prostě ne. Nevzdám se. Nikdy se nevzdávám. Zatlačuju slzičky a běžím dál. Pěkně celou naplánovanou 5km dlouhou trasu.

Když dorazím domů, sedám si na lavičku. Vyndávám sluchátka a pak to přijde. Je krásně, vítr mi čechrá vlasy. Cítím se plná energie, klidně bych mohla celou trasu běžet znovu. Jsem šťastná. Vědci tomu říkají endorfiny. Já tomu říkám zasloužená radost z běhu.