Na slovíčko - Krása

Jsou lidi, kteří projdou kolem zrcadla bez povšimnutí. Jsou lidi, kteří se u zrcadla zastaví a poví si, jak moc jim to dnes sluší. Jsou lidi, kteří si řeknou, jak moc jsou krásní.

Ráda bych mezi ně patřila. Mezi ty, kterým se při pohledu na své tělo nezačnou hlavou prohánět ty negativní myšlenky. Bohužel. Nepatřím. Ale víte, vy, co je ještě horší? Nejsem sama.

My holky jsme většinou odjakživa takové. Chceme se líbit. Od malička si na hlavě češeme copánky, už na prvním stupni zkoušíme potají máminu řasenku. Oblékáme se podle modních trendů, snažíme se být in. Snažíme se být krásné. Někdy ale přestaneme rozeznávat krásu vnější od té vnitřní. Problém nastane, pokud vzhled upřednostníme před pocity a duší.

Zevnějšek je podstatný. První dojem hraje velkou roli. Takové rande, pohovor... Dívka s upravenými vlasy, vyžehlenou halenkou a příjemným parfémem rozhodně působí lépe než dívka s mastnou hlavou, trikem se skvrnou od oběda a nasáklá vůní smažených řízků ze stánku od vedle. Každá mince má ale dvě strany

V určité chvíli se totiž vzhled dostane na vedlejší roli. Například, když je dívka, a to kterákoli ze dvojice, vyzvána promluvit. Pokud na pohovoru neprokáže své schopnosti, může si tak maximálně postěžovat. Stejně tak na rande. Když bude dokola tlachat o kravinách, nebude ochotná naslouchat a místo hezkého chování bude působit spíše nevychovaná, neslušná či ještě hůř - namyšlená, může si tak akorát postěžovat kamarádce. Ani upravená ofinka ani nová kabelka ji tam prostě nepomůže.

Na otázku, zda je podstatnější vnitřní či vnější krása, bych odpověděla asi takto. Ani jedno. Nelze upřednostňovat zevnějšek a odstrkovat vnitřek. Pokud by tomu tak bylo, byly bychom jako panenky Barbie. Umělé a bez duše. Zároveň ale nemůžeme zanedbávat vnější vzhled úplně. Přece jen i ten je svým způsobem důležitý.

Náhle si člověk uvědomí, že je potřeba snažit se vyvážit obě strany. A právě v tomhle spočívá ta pravá krása. V rovnováze.

Běžecnaty - Jak to všechno začalo?

Zavazuju si tkaničky. Poslední protažení. Hlava, trup, stehna, jo a lýtka, na ty nesmím zapomenout. Probíhají konečné kontroly. Tak už to neoddaluj! Vybíhám. Valící se koule. Tak se cítím. Těžko říct, jestli za to mohou ty 4 vrstvy oblečení nebo fakt, že vlastně pořádně vybíhám poprvé. Asi oboje.

Písničku zrovna hrající ve sluchátkách přepínám na další. A znova. Mé naděje na to, že mi snad díky některé skladbě uteče běh rychleji, mizí, když dojedu na konec playlistu.

V boku mě píchá jako při žlučníkovém záchvatu a o neschopnosti se po prvních pár metrech nadechnout mluvit asi ani nemusím. Zkouším techniku: nádech 4 kroky, výdech 4 kroky. Náhle zjišťuju pravdivost rčení "nevěř všemu, co se píše" a zároveň dost vážně zvažuju nemilý komentář ke článku, kde jsem si tuhle profi radu přečetla. Jestli se teda nějakým způsobem vůbec dostanu domů. Nohy mám totiž ztuhlé jako nikdy. Ohnout kolena se zdá stejně náročné jako ohýbat železnou tyč. Po tom, co se mi podaří je rozhýbat, začínají nohy naopak pěkně těžknout. Zdají se těžké jako... no zase jako ty tyče.

Připadá mi, jako bych běžela už celou věčnost. Musím být "na trati" už tak hodinu. Výraz, který se mi objevil na tváři, když jsem si dobu trvání raději zkontrolovala v aplikaci Runkeeper, bych vám přála vidět. 17 minut. Pouhá čtvrt hodinka. A vzdálenost? 1,5 km. Chce se mi brečet. Takhle jsem si teda tu všemi opěvovanou aktivitu nepředstavovala.

Ne. Prostě ne. Nevzdám se. Nikdy se nevzdávám. Zatlačuju slzičky a běžím dál. Pěkně celou naplánovanou 5km dlouhou trasu.

Když dorazím domů, sedám si na lavičku. Vyndávám sluchátka a pak to přijde. Je krásně, vítr mi čechrá vlasy. Cítím se plná energie, klidně bych mohla celou trasu běžet znovu. Jsem šťastná. Vědci tomu říkají endorfiny. Já tomu říkám zasloužená radost z běhu.