Běžecnaty - Bad days

Tak, jsem doma. O když vím, že jsem si dneska trasu o něco prodloužila, zázraky nečekám. Přes těch doposud nejdelších 9 km se prostě ne a ne přehoupnout. No nic. Jako po každém běhu štrachám v kapse. Mobil mám zahrabaný pěkně hluboko, to aby při cestě nevypadl. Když ho konečně vyhrabu, nastává další komplikace v podobě orosených rukou... Snažím se je tedy trochu osušit, i když mi chvilku trvá najít alespoň kousek suchého oblečení. Vzkaz tam nahoru: Když jsem si přála teplé počasí, nemyslela jsem 32 stupňů!  No každopádně po etapách vysoušení svých zpocených prstů se mi konečně daří mobil odemknout. Čeká na mě překvapení. Příjemné. 12 km v nohách.

¨

Já začala běhat asi na začátku dubna. Nebylo to jednoduché. Můj pohyb tvořil pouze silový trénink (a to zhruba od konce září za účelem nabrat) a kondici jsem neměla téměř žádnou. S tím jsem byla samozřejmě smířená. Více mě ale trápilo počasí. Při pomyšlení na to, že mě hned po vyjití ze dveří udeří do obličeje mráz, že se do mě bude opírat silný vítr a že se někdy hned po 200 metrech budu muset kvůli lijáku vracet, se mi prostě nechtělo. Jediným motorem byla naděje, že jednou mě to chytne, že mě to bude bavit.

Víte, po pravdě jsem dost ambiciozní. Když něco chci, jdu si za tím. Běh není výjimkou. Často jsem přemýšlela nad tím, co je to vytrvalost a jak ji získat.
Každý ten deštivý, větrný běh jsem si opakovala:
"Vydrž!"
"Za chvilku přijde lepší počasí, neboj."
"Už jsi za půlkou, teď to půjde zlehka."
"Víš, že budeš zklamaná, když teď polevíš, nedoběhneš dál, zastavíš."
"Copak si už nevzpomínáš, jak krásně se budeš po běhu cítit?"
"O krok blíž k cíli!"
"Kdo jiný než ty?"

Dnes už sice počasí poměrně hezké, sem tam se ale nějaký ten větřík objeví. Nebo liják. Nebo čistá, upřímná nechuť jít běhat. Takové dny byly, jsou a budou - nehledě na roční období. Proto nezapomínám na ty věty zmíněné výše, zvláště pak na tu poslední.
Jsem to JÁ,, kdo se chce zdokonalovat. Kdo chce zvyšovat rychlost a vzdálenost. Kdo chce příští rok uběhnout půlmaraton. Kdo chce být běžěc.
Proto jsem to logicky JÁ, kdo pro to bude muset pořádně makat.

Tak tak přátelé. Po běhu vám totiž nezůstane nic než KREV, POT A SLZY.


Jo a taky trocha toho dobrého pocitu, zdraví, štěstí atd...

Na slovíčko - Krása

Jsou lidi, kteří projdou kolem zrcadla bez povšimnutí. Jsou lidi, kteří se u zrcadla zastaví a poví si, jak moc jim to dnes sluší. Jsou lidi, kteří si řeknou, jak moc jsou krásní.

Ráda bych mezi ně patřila. Mezi ty, kterým se při pohledu na své tělo nezačnou hlavou prohánět ty negativní myšlenky. Bohužel. Nepatřím. Ale víte, vy, co je ještě horší? Nejsem sama.

My holky jsme většinou odjakživa takové. Chceme se líbit. Od malička si na hlavě češeme copánky, už na prvním stupni zkoušíme potají máminu řasenku. Oblékáme se podle modních trendů, snažíme se být in. Snažíme se být krásné. Někdy ale přestaneme rozeznávat krásu vnější od té vnitřní. Problém nastane, pokud vzhled upřednostníme před pocity a duší.

Zevnějšek je podstatný. První dojem hraje velkou roli. Takové rande, pohovor... Dívka s upravenými vlasy, vyžehlenou halenkou a příjemným parfémem rozhodně působí lépe než dívka s mastnou hlavou, trikem se skvrnou od oběda a nasáklá vůní smažených řízků ze stánku od vedle. Každá mince má ale dvě strany

V určité chvíli se totiž vzhled dostane na vedlejší roli. Například, když je dívka, a to kterákoli ze dvojice, vyzvána promluvit. Pokud na pohovoru neprokáže své schopnosti, může si tak maximálně postěžovat. Stejně tak na rande. Když bude dokola tlachat o kravinách, nebude ochotná naslouchat a místo hezkého chování bude působit spíše nevychovaná, neslušná či ještě hůř - namyšlená, může si tak akorát postěžovat kamarádce. Ani upravená ofinka ani nová kabelka ji tam prostě nepomůže.

Na otázku, zda je podstatnější vnitřní či vnější krása, bych odpověděla asi takto. Ani jedno. Nelze upřednostňovat zevnějšek a odstrkovat vnitřek. Pokud by tomu tak bylo, byly bychom jako panenky Barbie. Umělé a bez duše. Zároveň ale nemůžeme zanedbávat vnější vzhled úplně. Přece jen i ten je svým způsobem důležitý.

Náhle si člověk uvědomí, že je potřeba snažit se vyvážit obě strany. A právě v tomhle spočívá ta pravá krása. V rovnováze.

Běžecnaty - Jak to všechno začalo?

Zavazuju si tkaničky. Poslední protažení. Hlava, trup, stehna, jo a lýtka, na ty nesmím zapomenout. Probíhají konečné kontroly. Tak už to neoddaluj! Vybíhám. Valící se koule. Tak se cítím. Těžko říct, jestli za to mohou ty 4 vrstvy oblečení nebo fakt, že vlastně pořádně vybíhám poprvé. Asi oboje.

Písničku zrovna hrající ve sluchátkách přepínám na další. A znova. Mé naděje na to, že mi snad díky některé skladbě uteče běh rychleji, mizí, když dojedu na konec playlistu.

V boku mě píchá jako při žlučníkovém záchvatu a o neschopnosti se po prvních pár metrech nadechnout mluvit asi ani nemusím. Zkouším techniku: nádech 4 kroky, výdech 4 kroky. Náhle zjišťuju pravdivost rčení "nevěř všemu, co se píše" a zároveň dost vážně zvažuju nemilý komentář ke článku, kde jsem si tuhle profi radu přečetla. Jestli se teda nějakým způsobem vůbec dostanu domů. Nohy mám totiž ztuhlé jako nikdy. Ohnout kolena se zdá stejně náročné jako ohýbat železnou tyč. Po tom, co se mi podaří je rozhýbat, začínají nohy naopak pěkně těžknout. Zdají se těžké jako... no zase jako ty tyče.

Připadá mi, jako bych běžela už celou věčnost. Musím být "na trati" už tak hodinu. Výraz, který se mi objevil na tváři, když jsem si dobu trvání raději zkontrolovala v aplikaci Runkeeper, bych vám přála vidět. 17 minut. Pouhá čtvrt hodinka. A vzdálenost? 1,5 km. Chce se mi brečet. Takhle jsem si teda tu všemi opěvovanou aktivitu nepředstavovala.

Ne. Prostě ne. Nevzdám se. Nikdy se nevzdávám. Zatlačuju slzičky a běžím dál. Pěkně celou naplánovanou 5km dlouhou trasu.

Když dorazím domů, sedám si na lavičku. Vyndávám sluchátka a pak to přijde. Je krásně, vítr mi čechrá vlasy. Cítím se plná energie, klidně bych mohla celou trasu běžet znovu. Jsem šťastná. Vědci tomu říkají endorfiny. Já tomu říkám zasloužená radost z běhu.

Dear diary 1

"Je ti 16, měla bys víc chodit ven. Užívej si trochu. Bav se!" A víte co? Tak já teda jdu, bud tancovat v klubu s kamarády, budu poznávat nové lidi, budu normální - když teď tedy podle vás nejsem. Dejte mi chvilku.

Poslední úpravy. Měla bych si dát rtěnku? Někde jsem četla, že ženy s výraznými rty vypadají více sebevědomě a jinde zase, že sebevědomě působící dívky jsou ve společnosti oblíbenější. Takže ano, dám si ji a pořádnou vrstvu. Co s vlasy, nemám si je natočit? Ne, zaprvé s loknami vypadám ještě mladší, než doopravdy jsem, a zadruhé už stejně nemám čas. Bože, vždyť jsem se ještě nepřevlékla! No super, teď si to dílo, které jsem si na ten obličej celou půlhodinu patlala, ještě při převlékání rozmažu. Tak hlavně, že už přemýšlíš nad loknami, nádhero!                                                                               Povedlo se. Sice jsem si málem roztrhala triko, když jsem ho ve snaze neudělat ze svého obličeje jednu velkou šmouhu roztahovala do gigantických rozměrů, ale naštěstí to dopadlo dobře – triko je v pořádku a make-up taky. Teď přichází na řadu oblečení. Kolik je hodin? Počítám, že mám ještě pár minut. Tak kam jsem si jen ty šaty položila? Tady jsou, visí na věšáku před skříní. Je to přesně ten typ „buď- a-nebo“ šatů. Buď v nich budu vypadat dokonale, nebo příšerně. Nic mezi tím.                   Zatímco se soukám do těch upnutých krasavic, začínám litovat nedělních obědů od mamky, středečních schůzek v kavárně s kamarádkami, následovanými ochutnávkou dortíků, a v neposlední řadě včerejšího nájezdu na čokoládu. Je po všem, šaty mám na sobě a už zbývá jen jediný, poslední a zároveň nejdůležitější bod. Zkontrolovat výsledek celovečerního snažení.                                                        Pomalu se otáčím k zrcadlu, s očima radši zavřenýma. Stojím k zrcadlu čelem, víčka stále stlačeny k sobě. Ale no tak, nepřijde ti hloupé tady stát jako solný sloup? Řasy konečně povolují a mně se tak konečně naskytne šance podívat se na svůj odraz.                                                                                 Při pohledu na sebe zjišťuji, že to vlastně dohromady nevypadá až tak špatně. Make-up i vlasy obstojně drží a když mé oči sklouznou k černým mini šatičkám, jsem opravdu vděčná za kamaráda, který mě minimálně třikrát týdně drtí na strojích v posilovně. Jsem ready, asi můžu jít.